Klee Paul, 1879-1940, německý malíř a grafik původem ze Švýcarska. Zakládající člen skupiny Der Blaue Reiter, působil na Bauhausu. Jeho osobité dílo, formálně vycházející z dětské kresby, v sobě spojuje fantazii a jasnou logiku a je provázeno příznačnou ironií (Smrt v ohni, Harmonie Severní flóry).

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Klee Paul: Diana v podzimním větru, 1934, 63 x 48 cm.
Klee maloval velmi rychle a sebejistě; rozsah jeho talentu, smyslu pro tajemno a poezii nelze zmapovat. Diana v podzimním větru naznačuje malířův smysl pro pohyb. Vlhké listí si poletuje
ve vánku – zobrazuje zároveň panenskou bohyni na lovu a módně oblečenou dámu ze společenských kruhů, v nichž Klee žil. Obraz se zároveň chvěje úzkostí z toho,
že končí další rok, i radostí z volně poletujících tvarů. Klee obvykle nemaloval tak bledými barvami, ale téma tohoto obrazu si to vyžaduje;
Diana jako by se rozpouštěla pod náporem podzimní plodnosti.

Bauhaus, uměleckohistorická škola nového typu, založená 1919 ve Výmaru W. Gropiem. Vyučovací postup spočíval v exaktním studiu výtvarných prvků a zákonů výstavby uměleckého díla. Žáci současně zpracovávali v dílnách dřevo, textil, keramiku a sklo; studium vrcholilo školou architektury. Ze spolupráce všech druhů umění mělo vzniknout umělecké dílo jako jednoznačný funkční a estetický celek. Na Bauhausu působili mj. L. Feininger, P. Klee, V. Kandinskij a L. Moholy-Nagy. Od 1925 sídlila škola v Dessau, 1932-33 v Berlíně; nacisty uzavřena.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Der Blaue Reiter, skupina německých malířů soustředěna v Mnichově mezi lety 1911 a 1914, převážně expresionisté, ovšem jejich tvorba sahá od čisté abstrakce až k romantické představivosti, pokoušejíce se ukázat duševní pravdu. Velmi charakteristický pro skupinu byl filozofický duch a nádech. Název v němčině znamená modrý jezdec, vzat z díla Wassilije Kandinského a také byl použit jako název almanachu.

Zdroj:
Internet - více zde

Expresionismus, avantgardní umělecký směr, konstituující se v německé jazykové oblasti kolem 1910 jako reakce na naturalismus a impresionismus. Odmítal umění věrně zobrazující skutečnost nebo ji prostředkující senzualisticky pomocí dojmů; chápal je především jako přímý, až drásavě naléhavý výraz citových reakcí tvůrce na vlastní prožitek skutečnosti, k jejíž podstatě je schopen pronikat intuicí. Výraz chápaný jako tlumočení prožitků jedince v jejich dynamice a bez ohledu na existující umělecké a společenské konvence se stal základní estetickou kategorií, jež také určila charakteristické znaky expresionismu: exaltovanost, eruptivnost, tendenci k ironii, grotesce, hyperbole, fragmentárnosti. Ve výtvarném umění stupňuje výraz až k deformaci. Stylizuje tvary, volí jednoduché prostředky, nelomené barvy, protiklady světla stínů, hledá novou zákonitost výstavby díla. Za otce expresionismu pokládán E. Munch. Tendence expresionismu se uplatnily ve francouzském fauvismu, vlivným hnutím byl hlavně v Německu (skupiny Die Brücke, Der Blaue Reiter).

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Futurismus, avangardní směr v umění 1. čtvrtiny 20. století, jehož vznik se spojuje s programovým vystoupením F. T. Marinettiho 1910. Je mu vlastní radikální protest proti dosavadním kulturním a uměleckým hodnotám, fascinace civilizační technikou, rytmem velkoměstského života, kult agresivnosti a pojetí umění jako provokace publika. Působil zvláště v Itálii a Rusku (V. V. Majakovskij, V. Chlebnikov), kde se zformoval do proudu kubofuturismu, jenž zdůrazňoval jak futuristický způsob "osvobozování" se od tradičních prvků vyjadřování, tak kubistický princip své skladebnosti, odpovídajícímu novému vidění moderního světa.
Ve výtvarném umění (hlavně italském) futurismus nově řešil princip tzv. absolutního pohybu.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Kubismus (francouzsky cube, krychle), umělecký směr, vznikl 1907 až 1914 ve Francii zejména malbou P. Cézanna. Znamenal převratnou změnu v prostorové koncepci  výtvarného díla; idea spočívá v pohledu na předmět z mnoha stran. Dělí se na fázi analytickou (zátiší, polofigury) a syntetickou (1913-1914). Představitelé P. Picasso, G. Braque, F. Léger. V českém prostředí poznamenal celou předválečnou avantgardu (Osma, Tvrdošíjní, Skupina výtvarných umělců, E. Filla, v teorii V. Kramář, B. Kubišta).

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Surrealismus, avantgardní směr v literatuře, výtvarném umění, divadle a filmu, konstitující se po 1. světové válce ve Francii, kde doznal největšího rozmachu ve 20. a 30. letech; měl vliv na analogické tendence v jiných evropských zemích, v době 2. světové války se staly centrem tohoto hnutí USA. Ve výtvarném umění byl tzv. vnější model nahrazen vnitřním, malba opticky vyjadřuje básnické představy, pramenící v hlubinách psychického života (nevědomí, podvědomí, sen); představy se uskutečňují automatismem. Zužitkovává metodu koláže, fotomontáže, dekalku i klasické malby, doprovázené pečlivým provedením. Hlavní představitelé: J. Miró, S. Dalí, H. Arp, Y. Tanguy, A. Giacometti, M. Ray. V českém výtvarném umění se překrývá s imaginárním uměním; představitelé: J. Šíma, J. Štýrský, Toyen, Skupina Ra, Surrealistická skupina (založena 1934, hlavní mluvčí K. Teige a V. Nezval, 1938 rozpuštěna). Podobně jako jiné avantgardní směry nechtěl být surrealismus jen uměleckým, ale i životním programem.

Použitá literatura:
Encyklopedický slovník, Odeon, Praha, 1993

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák