Ostravské příchody "knižně" (neděle 23. říjen 2011)

Dnes brzy ráno jsem vezl autem svou paní na Janáčkovo letiště do Ostravy-Mošnova. Měla tam nějaké vyřizování. Byl jsem docela naštvaný – venku byla pravá "anglická mlha" a jeden stupeň pod nulou.
Po příjezdu jsem brouzdal prázdnou letištní halou, a abych si nějak zpestřil čekání, vstoupil jsem do informačního centra. 
Po chvíli jsem narazil na knihu "Ostravské příchody". Věděl jsem, že vyšla – tuto informaci mi sdělil v červnu jeden rodič, ale nějak s přicházejícím létem jsem na to pozapomněl.
Začal jsem knihou listovat. Strana 23: Příběh s názvem Kdo přišel "zvenčí", nechápal… zachycuje rodinné vzpomínky našeho absolventa Michala Hurty, který maturoval letos na jaře. Strana 73: Příběh Nový domov "na inzerát" od pana Luďka Eliáše. Studenti Ondřej Grošaft z letošní 4. A třídy a Tomáš Kabát (maturoval na jaře) s ním v létě natočili dva velmi zajímavé dokumenty. První dokument zachycuje jeho životní příběh, v druhém dokumentu je zachycen jeho pobyt v koncentračním táboře v Osvětimi.  Strana 78: Příběh Práce v dole, to byl věčný strach ze smrti od Lucky Fialové zachycuje vzpomínky jejího dědečka. Lucka maturovala na našem gymnáziu na jaře.
Najednou mi někdo klepe na rameno: "Jedeme domů – hotovo".  Zase jsem byl "naštvaný", ale jenom naoko. V duši mě naopak hřál pocit, jak bezvadné studenty jsme na škole měli nebo máme a hned jsem se knihou chlubil své paní.
Přečetl jsem si nejen příběhy našich studentů a pana Eliáše, ale ještě i několik navíc. Dnes přece byla typicky "podzimní neděle".

Marek Šimoňák, ředitel školy

Kniha Ostravské příchody je završením projektu, který probíhal od roku 2009
a jehož duchovním otcem je divadelní a televizní režisér Radovan Lipus.

Součástí knihy je také CD, na němž si můžete poslechnout vybrané příspěvky
Ostravských příchodů, které odvysílal Český rozhlas Ostrava.

Kdo přišel "zvenčí", nechápal…
Michal Hurta, 3. A, EDUCAnet – Soukromé gymnázium Ostrava
(zaznamenal rodinné vzpomínky)

Děda z Polanky, vyučený zámečník, po celý život hrdý mistr ve Vítkovicích. Později si splnil svůj sen a dostudoval dálkově VŠB – což mu předtím pokazil můj malý táta. Typický "Ostravak" – rodinné debaty se vedly o tunách vytěženého uhlí a odpiších na pecích.
Babiččin původ, život a příchod do Ostravy je dodnes zastřen uhelným povlakem času… Její táta pochází z Doubravy, a pak se najednou objevuje na Slovensku. Máma, ta byla z Martina. Pořád vzpomínala, jak na ni byli na gruntě Žida, hodní...
1938 - se tedy její (budoucí) táta oženil s její (budoucí) mámou.
Tvrďák praděd z Doubravy odmítl vstoupit do Hlinkovy gardy, "bo věděl, že fašismus je svinstvo". Vzal si prababičku (těhotnou) a jeden kufr a stal se uprchlíkem. Babička se narodila v tělocvičně, v Brně. Po různých moravských tělocvičnách se dostali do Ostravy.
Táta vzpomíná, jak ho děda vodil Žofinkou, vysoká pec, pár set metrů od Dvořáka (dnešního). "Úchvatný pohled při večerním odpichu rudá záře nad Ostravou, jakoby celé centrum hořelo… Vzpomínám na Vítkovice, když skončila šichta, tisíce lidí se vyrojilo z ostravských dolů a zaplavilo hospody. Vzpomínám na černé oči havířů z ostravských dolů. Ten uhelný prach, všudypřítomný, nešlo smýt, tak jako nešla počtem piv spláchnout strašlivá dřina. Všudypřítomný prach, všudypřítomný smrad z tisíce komínů. Ocelové město. Každý, kdo přišel z "venčí", oněměl a nechápal..."

Tátovo zamyšlení nad Ostravou:
"Kdo se narodil v Ostravě, ztvrdnul na kámen. A to město, tu děvku černou, miloval a nenechal nikoho z venku na ni šáhnout. Těžko to lze rozumově zdůvodnit. Tajemství lidského konání, lidského citu, díkybohu, ještě pořád nedovedeme "vyřešit".
Šáhněte mi na Baník, ruce pryč od Vítkovic...
Pak zbourali Žofku, Karolínku, zavřely se všechny šachty, z Vítkovic zbylo jen torzo. Ale duch města zůstal. Duch našich otců, dědů, pradědů. Je hluboce zalezlý v polorozpadlých domech, v ošklivých ulicích na periférii města, zkrátka mimo nablýskané výkladní skříně novodobých chrámů spotřeby, mimo billboardy úžasných politiků, kteří vědí, jak vše vyřešit, aby svět byl rozkvetlou zahradou. Recept na všechno a pro všechny. Nevědí, co věděli naši otcové, dědové a pradědové. Ať žili za první republiky, protektorátu či totáče, věděli své. Že život je pot, krev a slzy, tvrdá, dnes už skoro nepředstavitelná dřina. Ale i profesní hrdost, chlapská čest, no třeba i ta hospoda. A to v tomhle městě pořád žije. Nevěříte? Zkuste hledat."

Sborník "Šumná Ostrava" (2009).

Práce v dole to byl věčný strach ze smrti
Lucie Fialová, 3. A, EDUCAnet – Soukromé gymnázium Ostrava
(zachytila vzpomínky svého dědečka)

"Ostravo, ty rozličné a svižné město, ty tajemná a okouzlující čarodějko. Vrať se se mnou zpátky v čase, odhoď svůj soudobý háv a poodkryj mi tvář minulosti. Pověz mi, co dělo se v tvých útrobách, co dělo se za stěnami domů tvých, jací lidé v tobě přebývali, jakápak krajina měla tu čest zkrášlovat tě. Ostravo, pověz mi... ukoj mou zvědavost a touhu dozvědět se víc."
"Dívám se z oken, Ostravo, zpoza nichž sleduji, jak podzimní větřík žertuje se suchým listovím, jak koketuje s lidmi na ulicích, kterým ze škodolibosti nadzvedává klobouky a podzimní šat, jak hbitě sviští tebou skrytými zákoutími. Dívám se z oken, Ostravo, a přemýšlím o člověku, který mi řekne snad, kým jsi byla kdysi."
Pátrám, hledám v paměti... hlavním hrdinou příběhu, který vám hodlám vyprávět, je můj děda, studnice všeho moudra, kniha otevřená. Kdo jiný nežli právě on by mi mohl říci, jaká Ostrava byla za dob, kdy já jsem o existenci světa neměla ani tušení.
Sedíme v obývacím pokoji, který je hotovou historickou oázou. Z každé stěny mě pozorují černobílé fotografie dědečka a jeho rodiny. Jakmile mě děda přistihne při mém zvědavém prohlížení černobílých obrázků zasazených do zaprášených rámečků, mile se na mne usměje a začne mi vyprávět o svém životě. Z mého dědečka se rázem stane dědeček kouzelný, svíraje v rukou čarovnou hůlku, která nás zavede do malinkého městečka Vrbna pod Pradědem, do rodného dědova kraje, jež se nachází v blízkosti Hrubého Jeseníku. Zavede nás do roku 1947, tedy do let, kdy byl dědeček batolícím se dítětem.
Vzhledem k tomu, že měl děda sedm sourozenců, z nichž jeden ve velmi mladém věku záhy zemřel, neměl dětství a ani život vůbec jednoduchý. Již v patnácti letech opustil své rodiče, lépe řečeno neměl na výběr, uživit sedm hladových krků nebyla v té době žádná legrace. A proto děda velmi ocenil příležitost, která se mu naskytla. Měl možnost pracovat v těžebním dole Jan Šverma - náhle, zničehožnic se ocitl zcela sám v novém, cizím, neznámém, průmyslově vyspělém městě, v Ostravě. Nevlastnil vůbec nic, jen pár peněz na přilepšenou a naději, že dostane byt, který mu byl za práci v dole přislíben.
V těch letech (1965) byla Ostrava velkou rozlehlou plání, všude kolem se rozprostíraly rozbahněné louky a do výšin se tyčily těžební věže, nemluvě o vznikající ocelárně Mittal a šedém zvětšujícím se mraku plném prachu a špíny, který představoval jakýsi zdroj obrovského znečištění města. Na druhou stranu, právě díky prosperujícím těžebním a ocelářským podnikům Ostrava rostla a postupně získávala na velikosti. Sídliště, silnice a tramvajová kolejiště - to vše bylo ještě oděno v plenkách, to vše bylo teprve ve výstavbě.
Dědova věčná láska (babička), práce, byt, prostředí, na něž si zvykl, dítě na cestě – jistoty, které jej přiměly zůstat v rozvíjejícím se městě, v Ostravě, již nadobro.
"Práce... práce v dole to byl věčný strach ze smrti z toho, že se něco pokazí, že na tebe spadne nějaké to "svinstvo" a ty se v tu ránu ocitneš v nemocnici nebo na pravdě boží. Avšak na takovéhle věci si nesměla vůbec myslet, protože by ses dočista pomátla na rozumu. Babička by ti mohla vyprávět, jak každou noc na mě netrpělivě čekala s nepředstavitelným strachem, že už se domů nikdy nevrátím. Ale což, v dole Jana Švermy jsem nakonec pracoval celých 25 let a přežil jsem. Nejsem sice úplně zdráv, ale žiju“, řekl dědeček se zádumčivým výrazem v očích.
I přesto, že se Ostrava za tu neuvěřitelnou řádku let hodně změnila, dědeček ji stále vidí jako tu ze svého mládí. Nejspíš si chce její obraz navždy uchovat ve své paměti, nevím, nedokážu si jinak vysvětlit fakt, že děda už prakticky dvacet let ostravské centrum a vůbec samotné jádro Ostravy neviděl.

Kdo vyhrál soutěž Příběhy o lidech, které osud zavál do Ostravy?
Napište příběh o své rodině nebo známých, o lidech, kteří přišli do Ostravy. Tak znělo zadání soutěže, kterou vyhlásil portál Moravskoslezského kraje Solokapr.cz loni v říjnu. A tady jsou výsledky:

V kategorii nad 12 let zvítězila 17-letá Lucie Fialová ze Soukromého gymnázia EDUCAnet v Ostravě-Hrabůvce. Napsala příběh Můj kouzelný dědeček. Líbil se jazyk, kterým text napsala, a také pointa, vtipný překvapivý závěr, který Lucie na rozdíl od ostatních vypracovala.

Za svou práci obdržela Lucka cenu i ve škole.
Ta jí byla předána ve středu 6. ledna 2010 v hodině českého jazyka a literatury.

"Po našimu"
Lucie Vrožinové, 3. A, EDUCAnet – Soukromé gymnázium Ostrava
(zachytila vzpomínky své prababičky)

Osoba, jež mi vyprávěla o své minulosti spojené s Ostravou, byla má prababička, které je nyní 78 let, takže toho docela dost zažila. Například dobu socialismu či rok 1989 a pád režimu.
Narodila jsem se v Ostravě, ale mí praprarodiče pocházejí z pohraničí, těsně u polských hranic. Praprarodiče mluvili vždy tzv. řečí "po našimu". A je tomu tak i dodnes. Tento zvláštní druh zkomoleniny jazyka mi připadá jako čeština smíchaná s polštinou a němčinou. Dodnes mají nutkání mluvit tak i můj otec a děda.
Prababičce a pradědovi se v pohraničí velmi líbilo, ale bohužel v místě, kde žili, nebyl dostatek práce a celá jejich vesnice na tom byla velmi bídně. Mí praprarodiče museli bohužel prodat dům, protože na jeho údržbu a hlavně dostavbu neměli žádné peníze.  Sotva vyžili z malé výplaty. Do toho oba dva přišli krátce po sobě o práci, jelikož tehdy místní podnik z finančních důvodů musel zavřít firmu.
Proto se po dlouhém rozmýšlení a váhání přestěhovali do Ostravy. Měli strach z městského života. Neuměli si představit, jak se sžijí s ruchem města, když dosud byli zvyklí na pohodlný, klidný vesnický život. Moc se jim do Ostravy nechtělo, ale nakonec se jim zde po nějaké době začalo líbit a na život v Ostravě si poměrně rychle zvykli. Dokonce si Ostravu velmi oblíbili. Přistěhovali se sem zhruba kolem roku 1970. Prababička se hned uchytila jako krejčí a švadlena a praděda začal pracovat jako horník na zdejší šachtě.
Samozřejmě jim na Ostravě znatelně vadilo znečištěné ovzduší, a to hlavně díky velmi rozsáhlému hutnickému, chemickému a těžebnímu průmyslu. To dělalo Ostravu doslova černou a smutnou. Nakonec zde ale zůstali žít ještě cca 10 let, a pak, když se jejich finanční situace uklidnila a zlepšila, odstěhovali se do Dolní Lutyně, necelých 6 km od Bohumína, opět do rodinného baráčku. Zanedlouho na to ale můj praděda zemřel. Aby prababička nezůstala na celý dům a zahradu sama, přistěhovali se k ní zpátky její dva synové, kteří s ní bydlí doteď a starají se o všechny práce kolem domu a prababičce i finančně pomáhají.

Oficiální webové stránky o "Ostravských příchodech" naleznete zde.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák

Historický kalendář 15. května 1867 skončila vláda Maxmiliána I. Mexického v Mexiku. Zastřelen byl 19. června 1867

Virtuální galerie Mistr Theodorik: Kaple sv. Kříže na Karlštejně (malířská výzdoba z let 1357-1367)

Architektura Barokní sloh – Poutní kostel Jména Panny Marie ve Křtinách u Blanska

Slavné a významné dny v historii 21. srpen 1968 - Osobní svědectví o 21. srpnu (1968: Kamila Moučková)

Historie olympiád Londýn 1908

Slavné okamžiky v dějinách sportu Krasobruslení, 1972 - Největší československý krasobruslař