Poznáváme města Rakouska-Uherska  -  příprava první části projektu (13. březen 2008)
Blíží se konec školního roku a s ním i termín první části našeho cestování po městech bývalé Habsburské monarchie, a to "cesta do Uher".
V posledním týdnu školního roku pojedeme na 4 dny do Maďarska, kde máme v plánu poznat nejen Budapešť, ve které budeme ubytováni, ale i jiná krásná města – Visegrád, Ostřihom, Šoproň a další. Trasa cesty je zvolena tak, abychom viděli co nejvíce – tedy tam pojedeme přes Slovensko, vracet se budeme přes Rakousko a jižní Moravu. V samotném hlavním městě Maďarska nás čekají nejen památky starobylé Pešti a Budína, ale taky moderní korza, známý Parlament, tržnice, Népstadion a podle času a zájmu např. i plavba lodí po Dunaji.
Nyní je před studenty vlastní příprava cesty – protože projekt předpokládá, že musí o místech, která navštíví, něco vědět a znát. Studenti budou postupně shromažďovat informace (historie, geografie, kultura, přírodní zajímavosti, vztah k našim zemím) o místech, do kterých na cestě zavítají – aby měli před cestou připraveného jakéhosi "vlastního průvodce".

Termín návštěvy Maďarska:
pondělí 23. červen – čtvrtek 26. červen 2008

Hana Kurillová, třídní profesorka třídy 1. A

Parlament v Budapešti.

Výlet do Budapešti – 1. část (23. - 26. červen 2008)

Naše krátké setkání se slovenskými bratry
Naše putování začalo v 7 hodin ráno před budovou školy a vyrazili jsme v prachu po rozpálené cestě za dobrodružstvím. U první slovenské pumpy jsme dostali facku přes obličej, když jsme z arktického prostředí autobusu vyšli do saharského podnebí, které vládlo venku. Bylo takové horko, až se nám ladily struny na kytaře a tavily podrážky bot. Ještě ke všemu provozovatel pumpy využil naší žízně a "natáhl" nás o pěkných pár korun. Ani vedro a lidská chamtivost nás na naší cestě nezastavily. Volný čas nám při cestě zkracoval seriál Simpsonovi. Naši přítomnost na maďarském území jsme poznali až podle ugrofinských hieroglyfů na stěnách domů. Byly sice napsány latinkou, ale to byla jejich jediná podobnost s nějakým známým jazykem.

Jan Lazar, Václav Pišček, studenti 1. A

Příjezd do Ostřihomi
Hned jako první nás po výstupu z perfektně klimatizovaného autobusu překvapila velmi vysoká teplota. Poté, co jsme se rozhlédli po parkovišti, jsme se vydali po velmi strmých schodech směrem vzhůru – směrem k bazilice svatého Štěpána, ve které je uložena jeho kyčel. Veliké sloupy baziliky některé studenty natolik ohromily, že se je pokusili zbořit holýma rukama. To se samozřejmě nikomu nepodařilo, a tak jsme se mohli před již zmíněným úmorným horkem schovat do baziliky, ve které byl příjemný chládek. Prohlídku bylo možné si zpestřit výstupem na kopuli samotné baziliky, kam se vydali jen odvážlivci. Vedle baziliky se nacházel malý park, při jehož průchodu někteří studenti nápor vedra nevydrželi a zahodili své svršky, čímž určitě ohromili nejednu dívku... Od sochy, zobrazující korunovaci Štěpána, jsme za výkladu průvodce Adama shlédli dolů na obnovený most mezi Slovenskem a Maďarskem. Pak jsme dostali rozchod, který někteří využili pro opakovanou návštěvu baziliky, někteří ale zamířili například do kavárny, hospody, směnárny, nebo se jen tak bez cíle toulali po městě. Nakonec jsme se všichni sešli v autobuse, kde jsme počkali na opozdilce a mohli jsme vyrazit k městu Visegrád.

Tomáš Kabát, Tomáš Durčák, studenti 1. A

Poslední město na cestě do Budapešti - Visegrád
Poměrně dlouhou cestu autobusem oživili báječní Simpsoni, které jsme s chutí sledovali takřka až do cíle. Po 18. hodině jsme konečně dorazili do Visegradu. Dominanta města, středověký hrad, byl však už zavřen, a tak jsme se museli spokojit jen s okružní jízdou okolo. Poté jsme vyrazili objevovat kulinářské umění jižní Hungárie. Večeři jsme absolvovali ve stylové renesanční hospůdce, kde jediným problémem byla aspoň metr tlustá jazyková bariéra. Nicméně, po vydařených večerních hodech jsme konečně zakotvili v městském turistickém hotelu nedaleko Budapešti. Několik nejaktivnějších jedinců, které ještě zatím nepřemohla únava z cesty a dobré večeře, odběhlo na prohlídku blízkého okolí hotelu, zatímco usedlejší zbytek zůstal na pokojích a hrál nezávadné společenské hry či relaxoval. Vzhledem k tomu, že jsme do cíle dorazili až večer a večeři spořádali ještě později, profesorský stav rozumně rozhodl prodloužit večerku do půlnoci. Poslední vytrvalci ale stejně zůstali na hotelové terase a šli spát až ve dvě hodiny ráno poté, co s profesorským velením řádně prodiskutovali uplynulý školní rok.

Martin Gemrot, Veronika Petrová, studenti 1. A

Den druhý, dopoledne: historická Budapešť
Po ranním probuzení, v rozmezí od sedmi do osmi hodin, jsme společně vyráželi na první prohlídku památek. Nejdříve jsme se vydali na dlouhou cestu Budapeští autobusem, tu zapříčinila rekonstrukce vozovky. Po této cestě jsme konečně dorazili k hradnímu vrchu, kde jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací o historii Budapešti a její kráse v dnešní době. Po nádherné prohlídce hradního vrchu s Královským palácem jsme šli k Matyášovu chrámu a Rybářské baště. U těchto zajímavých památek jsme dostali rozchod, abychom měli čas na prohlédnutí všech těchto staveb. Byl odtud také krásný výhled na Dunaj a jeho mosty a na Pešť v čele s Parlamentem. Po prohlídce těchto míst jsme se šli podívat k zříceninám chrámu, který byl zničen za druhé světové války. Nakonec jsme došli zpět k autobusu, kterým jsme odjeli k Markétinu ostrovu.

Matěj Kubica, Tomáš Výtisk, studenti 1.A

Zastávka před Budapeští.

Den druhý, odpoledne: Markétin ostrov a Váci utca
Milý cestovní deníčku, během našeho prvního společného výletu jsem došla k velmi závažnému poznatku. Jak jistě víš, je všeobecně známo, ať už na jakémkoli školním výletě, lyžáku či jiné "dobrovolné" akci, na níž je tvá účast povinná pod záminkou "trestu smrti", je třetí den považován za den kritický, leč není tomu tak. Pro mě osobně (i pro mé "spoluspisovatele") byl takzvaným "dnem krize" ne třetí, nýbrž druhý den. A jaké z toho plyne ponaučení? Nevěř tomu, co je všeobecně známo a co se všeobecně tvrdí (téměř vždy jde o sprostou lež, nebo si z tebe dotyčná osoba tropí blázny).
Vše to vypuklo asi kolem 13. hodiny odpolední (musím tě však důrazně upozornit na fakt, že si čas zcela přesně nepamatuji, proto ho ber z dvou nebo tří hodinovou rezervou, víc ne).
Počáteční známky únavy jsem nejen na sobě, ale také i na svých "spolutrpitelích" zpozorovala, kdy rtuť teploměru neustále stoupala a blížila se k neúprosným 34 stupňů celsia a naši "malí" cestovatelé, z nichž slunce postupně vysávalo veškerou energii a z jejich bot trčely konce nejméně čtyřikrát přelepených náplastí, už nebyli téměř schopni chůze, ale jakéhosi plazení, ploužení....nevím, jak to mám přesně nazvat, snad když si Deníčku zkřížíš hada s želvou, tak ti vyjde pohyb, který by měl teoreticky napodobit chůzi studentů chtivých po poznáváni krás a tajemství Budapešti (poznámka autora: předváděné, dovoluji si říci "taneční kreace" jsou pro mnohé z vás skvělým základem do blížících se každonedělních hodin tanečních, proto se, prosím, neurážejte a nebuďte smutní z toho, že vám tu vytýkám vaše pohybové nadání, spíš naopak, měli byste se radovat jakým výborným pohybovým talentem jste byli obdařeni).
Ale abych se vůbec dostala k samotnému jádru věci a nepopisovala, jak kdo chodil, tančil a nebo se plazil, začnu tedy hovořit, podotýkám "zcela vážně" o cíli naší "dobrodružné" výpravy, kterým se měl stát Markétin ostrov, dříve nazýván ostrovem Zaječím.
Jakmile jsme dorazili na místo, byl nám přednesen výklad jak o historii samotného ostrova, tak o jeho současné funkci (během vyprávění se někteří z přítomných posluchačů nechali obstřikovat příjemně studenou vodou, tryskající z "místní" hadice, která buď sloužila těm lidem, kteří byli vyčerpáni a potřebovali se osvěžit, nakopnout do dalšího "putování" po Markétině ostrově a nebo se nám tu nabízí druhá skupina lidí, využívající vodu z tryskající hadice k účelu méně pohoršlivému, "a to k doplnění tekutin ať už do plastových láhví nebo přímo do vlastních úst v naději, že se jedná o pitnou vodu bez chemických přípravků").
Ostrov byl oázou klidu a míru. Mohl jsi zde, milý Deníčku, najít plovárny, aquaparky, park plný zeleně, kvetoucích rostlin těch nejrůznějších barev a vůní, výběh se zvířaty (čápy, pávy, koňmi, "chlupatými" slepicemi – přesný název bohužel neznám a také dravými ptáky či jeleny). Samotnou dominantu ostrova tvořila ohromná vodní věž, zabudovaná do "ostrovní" restaurace, ve které nám byl mimo jiné dopřán rozchod a chvíle odpočinku.
Prohlídku ostrova, z něhož vyzařovala pozitivní energie a vůně kolem tryskající vody, jsme zakončili pohledem na obrovitánskou fontánu, chrlící vodu v pravidelných intervalech několik metrů vysoko.
Poslední zastávkou druhého dne stráveného v Budapešti byla nákupní ulice Váci utca a tržnice, nacházející se na konci již zmiňované ulice. Na místo jsme se dopravovali nejstarším metrem Maďarska a musím říci, že staroba tohoto dlouholetého dopravního prostředku byla opravdu velmi viditelná. Naštěstí jsme jízdu "starým pánem" přežili bez jakékoli újmy na zdraví a vydali se vstříc nákupní horečce, běsnícímu davu, rozhazujícímu kolem sebe penězi a plnými nákupními taškami. Toto místo se stalo pro mnohé z nás svatyní, jakýmsi chrámem, ve kterém jsi, můj milý Deníčku, mohl rozfofrovat veškeré své "jmění".
Nákupní ulice Váci utca tě milý cestovní Deníčku okouzlila, učarovala nejen svým starobylým vzhledem budov, lemující napříč celou ulici, ale také malebnými obchůdky, krámky a restauracemi, z nichž se linuly ostré, dráždící vůně maďarských specialit. Prodávající konejšivě chlácholili nakupující zákazníky, kteří se zběsile přehrabovali v nabízeném zboží, nevědíce, co dřív si mají koupit. Tohle to, ale považuj za pouhý předkrm, poněvadž pravá tvář "třídních nákupních maniaků" se teprve ukázala na proslulé budapešťské tržnici.
Tržnice byla dvoupatrová. V prvním se nacházely nejrůznější druhy potravin od pomerančů k rajčatům přes vyhlášené silně kořeněné maďarské uzeniny až po světoznámé Tokajské víno. Ve druhém podlaží ses zejména setkával s upomínkovými předměty, jejichž hlavním cílem bylo především nalákat "nebohé" turisty s naditými peněženkami v kapsách.
Úderem sedmé hodiny večerní všichni zničení a utrmácení (alespoň to tak na první pohled vypadalo) z náročného dne, plného nových dojmů a zážitků, jsme se "mílovými kroky" neúprosně blížili k hotelu, kde na nás čekaly naše příjemně "vychlazené pokojíčky".
Možná si teď, milý Deníčku, řekneš, že jsme šli po tak namáhavém dni hned spát, ale budu tě opět muset vyvést z velkého omylu. V naší třídě se našlo mnoho lidí s hráčskými sklony, tudíž byl celý večer zasvěcen hlavně karetním hrám.
Jakmile byly ukojeny hráčské choutky všech přítomných "hazardérů", šli jsme spát s myšlenkou na další skvělý den plný legrace a zábavy.

Lucie Fialová, Martin Knoll, Lucie Wellartová, studenti 1. A

Budapešť.

Výlet do Budapešti – 2. část (23. - 26. červen 2008)

Den třetí: dopoledne
I druhá noc proběhla v klidu, a tak se všichni ráno třetího dne sešli ve zdraví a mezích možností čilí u autobusu. Opět nás čekalo nejprve kroužení centrem Budapešti, protože projet úzkými uličkami nebo najít vhodné místo k zaparkování nebylo vždycky lehké.
Na programu byl výlet lodí po Dunaji, kterého se zúčastnila část studentů, ta druhá skupina, která se na loď "necítila", absolvovala zatím individuální prohlídku centra Pešti. Výlet lodí se vydařil, mohli jsme po celou plavbu využívat sluchátka s výkladem v češtině a zopakovat si, jaká je historie jednotlivých památek a míst Budapešti. Zopakovat píšu proto, že náš průvodce Adam už nás předtím se vším podrobně seznámil a na občasné zopakování taky nezapomínal. Třešničkou na dortu této plavby pak bylo podávání nápojů a míchaných drinků a pro některé také společné fotografování s půvabnými stevardkami.
Po vylodění se obě skupiny opět spojily a následovala společná návštěva baziliky sv. Štěpána, která je největší církevní stavbou v Maďarsku – s kopulí vysokou 96 m. Některým studentům se při prohlídce podařilo objevit i zdejší vzácnost – pravici prvního uherského krále Štěpána, uloženou zde jako relikvii.

Hana Kurillová, třídní profesorka 1. A

Den třetí: odpočinkové odpoledne
Na středu jsme se těšili snad úplně všichni, po namáhavém úterý plném památek a nákupů nás čekala skvělá středa plná legrace a odpočinku. Na odpoledne jsme dostali na výběr ze tří možností - lázně, Vidámpark a zoo. Větší množství studentů zvolilo kvůli vysokým teplotám a azurové obloze lázně, kde se mohli aspoň trošku zchladit. Ale našli se i tací, kteří sebrali všechnu odvahu a šli do Vidámparku, mezi ně jsme patřily i my dvě. Už když jsme objížděli celý komplex autobusem, většina se tak těšila, že už jsme si přáli, abychom tam byli. Před lázněmi jsme se rozdělili a šli si každý za svým vytouženým cílem, do Vidámparku se nás vydalo pět slečen a naše skvělé a odvážné profesorky. Hned za bránou jsme diskutovaly, na jaký kolotoč půjdeme jako na první tzv. "zahřívací kolo", vyhrál to kolotoč podobající se chobotnici, který se točil na všechny strany, ze země to vypadalo hodně neškodně, ale pohled ze špičky, která měla takových 70 m, už nebyl zas tak sebejistý. Každopádně "chobotnice" nás neodradila, spíš bych řekla, že nás povzbudila, a rychle jsme se vrhly do dalších skvělých atrakcí, jako byla horská dráha, která jezdila i hlavou dolů, nebo skvělá loď točící se o 180 stupňů, každopádně podívejte se sami www.vidampark.hu. A málem bych zapomněla, určitě si říkáte, že v takovém horku to muselo být v parku k nevydržení, ale vůbec tomu tak není, protože je tam bezvadná dráha, která jezdí ve vodě, a musím vám říct, že stačí jedna jízda a jste tak zchlazení, že se můžete vrhnout na další šílené atrakce, které Vidámpark nabízí. Každopádně musíme napsat za nás za obě, že jsme moc rády, že jsme navštívily zrovna Vidámpark, protože tolik legrace a zábavy na jednom místě, to se jen tak nevidí. Samozřejmě nesmíme zapomenout na lázně, protože ty určitě taky stojí za zmínku. Od spolužáků jsme slyšely, že Lázně Széchenyi nabízí skvělé místo pro odpočinutí a relaxaci, mohli vyzkoušet přes 50 různých bazénů s různou teplotou vody, velké množství saun a samozřejmě taky venkovní bazény s krásnou letní zahradou. Když jsme se po zhruba šesti hodinách zase potkali všichni, vyprávěli jsme si své zážitky a ukazovali fotky a videa. Myslíme si, že třetí den našeho pobytu v Budapešti byl vážně hodně povedený a každý si ho užil po svém a hlavně, každý byl spokojený se svým výběrem:)

Míša Muroňová, Petra Galiová, studentky 1. A

Den třetí: večerní předávání vysvědčení
Na poslední společný večer v Budapešti nedočkavě čekali všichni – mělo dojít k slavnostnímu předávání vysvědčení. Plánovali jsme akci pod širým nebem, ale horké počasí se najednou změnilo v deštivý večer, tak jsme zvolili jinou variantu. Aktivní studenti, zvládající už plynně maďarštinu, zajistili u recepčního společnou místnost v přízemí hotelu. Studenti přišli vymydlení, učesaní a někteří i napjati, co se vlastně na jejich vysvědčeních objeví. Nechtěla jsem je znovu hodnotit, protože to už proběhlo ve škole, proto jsme hodnocení jednotlivců připravily s Evou Stekerovou netradičně. Každý student dostal lísteček se jménem spolužáka a měl si sám připravit jeho hodnocení, najít na něm všechno dobré a poradit mu, co by ještě mohl zlepšit. I když měli někteří obavy, tato akce dopadla víc než dobře. Studenti, kteří se i společným pobytem na výletě hodně sblížili, o sobě mluvili moc hezky, našli na sobě spoustu kladných stránek a ani výtky nebyly ostré, ale mohly adresátům spíše pomoci. Po tomto vzájemném vyznávání jsme už přistoupili k předávání vysvědčení a i podle fotek je zřejmé, že to všichni nesli hrdinně a s úsměvem. Po tomto slavnostním aktu se už rozběhla nekonečná(!) volná zábava.

Hana Kurillová, třídní profesorka třídy 1. A

Den poslední: odjezd z hotelu, Balaton, příjezd domů
Po dlouhé, zábavné a hlavně také poslední noci v našem hotelu Etap jsme všichni ráno vylezli ze svých pelíšků a začali se chystat na odjezd z hotelu. Někteří pospíchali na hotelovou recepci, kde je už čekala výtečná snídaně, kterou si měli možnost den předem objednat. Jiní zase "hystericky" pobíhali po pokoji a balili si své poslední věci. Postupně jsme shromažďovali svá zavazadla k autobusu, kde nám je vždy ochotný pan řidič Martin dával do autobusu. Netrvalo dlouho a mohli jsme vyrazit. Naším prvním cílem bylo světoznámé jezero Balaton, které je na šířku dlouhé cca 12 km. Autobus nám zastavil přímo před vstupní branou jednoho hezkého letoviska, kde jsme také hned dostali od našeho průvodce rozchod. Někteří šli za skvělou cenu 380,- Ft, tj. 38,- Kč obdivovat dno Balatonu. Jiní, popřípadě nemocní, si dali dobrůtky v místní kavárničce a ostatní šli nakupovat suvenýry do tamních obchůdků. Někteří stihli navštívit všechny možné služby, které byly k dostání. Rozchod trval asi 3 hodiny a za tu dobu jsme si každopádně užili dle svého gusta. Čas utíkal neobvykle rychle... Ani jsme se nenadáli a už jsme zase seděli na svých místech v autobuse a pokračovali v našem putování Maďarskem.
Další plánovanou zastávkou bylo město Fertöd, jehož dominantou je místní zámeček. Zámek Fertöd je jeden z nejkrásnějších a zároveň největších zámků Maďarska. Zámek má dohromady 126 místností, ale dnes jich je veřejnosti zpřístupněno pouze 26. Na zámku se pravidelně každým rokem koná Mezinárodní hudební festival a Týdny hudby. Na prohlídce zámku jako takové jsme nebyli, ale měli jsme možnost alespoň zhlédnout krásné zámecké zahrady. Na tomto místě jsme opět dostali rozchod. Každý ho využil opět po svém. Byly zde v okolí restaurace, obchůdky i jiné nabízené služby turistům. Zanedlouho, zchváceni velkým horkem, jsme už zase pospíchali do "studeného" autobusu. Pan řidič Martin nám ochotně pustil náš nejoblíbenější celosvětově známý animovaný seriál Simpsonovi, my se uvelebili do svých sedátek a spokojeně pozorovali obrazovku. Někteří po náročném dni usínali, jiní poslouchali hudbu ze svých mp3 přehrávačů. Cestou jsme projeli ještě přes starodávné městečko Sopron, plné památek, ale pro nevlídné počasí už jsme si ho prohlédli jen z autobusu. Při návratu domů jsme změnili směr a do Česka jsme nejeli přes Slovensko, nýbrž přes Vídeň. Venku lilo jako z konve, bylo dusno. Ale nám to nevadilo:). Užívali jsme si krásně klimatizovaného autobusu s příjemným doplňkem - DVD. Cesta utíkala nad očekávání velmi rychle, ani jsme se nenadáli a už přejíždíme rakousko-českou hranici. Všichni radostně volali: "Hurá, jsme doma!" Pan řidič hned na první benzinové pumpě ještě před Mikulovem musel natankovat, někteří si odskočili na záchod, jiní pro občerstvení, naskákali jsme do autobusu a vyráželi směr Ostrava. Neboť jsme byli po celém dni vyhládlí, slíbil nám pan průvodce, že navštívíme motorest "Rohlenka", kde se nachází všemi milovaný McDonald. Nedočkavě jsme vyhlíželi cedulku s McDonaldem. Dočkali jsme se. Všichni se nahrnuli k pultu, nakupovali hamburgery, hranolky a jiné dobrůtky, které jsme pak všichni společně snědli na venkovní zahrádce. Když jsme si nacpali kručivé bříška, opět jsme nastoupili do autobusu a pokračovali v cestě. A je to tady. Frenštát pod Radhoštěm, kde vystupuje náš pan průvodce. S velkým děkovným aplausem se s ním loučíme a doufáme, že se třeba někdy na dalším zájezdě setkáme.
Trošku nás zdrží problém na silnici, nicméně po 15 minutovém čekání radostně pokračujeme dál v cestě. Pan řidič je na nás natolik hodný, že je ochoten zavézt i některé spolužáky ke Krajskému úřadu v Ostravě. První zastávka je ale u školy, kde se loučíme nejen s některými spolužáky,ale také s paní profesorkou Stekerovou, která od nás letos odchází, a paní třídní Kurillovou, která naštěstí bude nadále naší třídní profesorkou. Po velkém loučení autobus pokračuje do centra, kde už čekají ostatní rodiče na své ratolesti. Loučíme se s panem řidičem a každý odcházíme se svými rodiči a odjíždíme domů. Myslíme si, že na tento výlet budeme všichni ještě dlouho vzpomínat a doufejme, že takových krásných výletů bude více.

Veronika Volná, Lucie Vrožinová, studentky 1. A

Lodí po Dunaji při prohlídce Budapešti.

Bazilika svatého Štěpána v Budapešti.

Návrat na začátek stránky

©, Marek Šimoňák

Historický kalendář 15. května 1867 skončila vláda Maxmiliána I. Mexického v Mexiku. Zastřelen byl 19. června 1867

Virtuální galerie Mistr Theodorik: Kaple sv. Kříže na Karlštejně (malířská výzdoba z let 1357-1367)

Architektura Barokní sloh – Poutní kostel Jména Panny Marie ve Křtinách u Blanska

Slavné a významné dny v historii 21. srpen 1968 - Osobní svědectví o 21. srpnu (1968: Kamila Moučková)

Historie olympiád Londýn 1908

Slavné okamžiky v dějinách sportu Krasobruslení, 1972 - Největší československý krasobruslař